Navštívili jsme: Café Imperial Zdeňka Pohlreicha
To, že ráda zkouším nové chutě a testuji různé restaurace, to už nejspíš víte. Musím se přiznat, že za posledních pár let jsem se stala trochu náročnějším strávníkem a samotnému jídlu, ale taky i způsobu servírování a službám v restauracích se přihlížím čím dál víc. A zjistila jsem, že jsem celkem kritická :D na druhou stranu už alespoň vím, jak by měla kvalitní gastronomie vypadat, a pokud si za něco zaplatím, chci k tomu odpovídající servis a kvalitu jídla. A tak mě vždy velice baví, když můžu vyrazit někam do neznámého prostředí a najíst se v místě, o kterém jsem slyšela, ale nikdy tam doposud nebyla.
Zdroj fotografie: www.tripadvisor.cz
Jedno takové místo jsme opět před nedávnem navštívili. V rodině se rozkřiklo, že jsme s mým mužem (teda hlavně já, no..) tak trochu ujetí gastro nadšenci, a tak jsme ještě loni k Vánocům dostali dárkový poukaz na večeři v Café Imperial - restauraci proslavené jménem Zdeňka Pohlreicha. Jak už to tak bývá, čas letí strašně rychle a uběhlo několik měsíců, než jsme se do Imperialu dostali.
S tím se váže dokonce jedna "celkem vtipná" historka. :) Měsíc dopředu, když už jsem věděla, že se nám v daném termínu podaří jet do Prahy, jsem zarezervovala místo v restauraci a netrpělivě odpočítávala těch několik týdnů než se tam skutečně vydáme. Nastal páteční předvečer onoho dne D a já jsem v 16:30 celá uřícená seděla ve vlaku směr Praha. Jelikož měl můj Roman v Praze ještě nějaké služební povinnosti, jel autem o den dřív, takže jsem mu vše nabalila do kufru a s sebou do vlaku jsem brala jen důležité věci, které jsem chtěla mít u sebe.
Cesta do Prahy byla příjemná, vlak neměl žádné zpoždění a následovně jsme si užili hezký páteční večer s rodinou, která v Praze bydlí, a kde jsme přespávali.
V sobotu ráno, probuzeni do krásného nového dne, když jsme si tak plánovali, co všechno ten den podnikneme, a že vše hezké završíme pozdní večeří v Café Imperial, ve mně hrklo. Oblil mě horký pot a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem doma, 400km od Prahy, zapomněla dárkový poukaz do restaurace.
Ten dárkový poukaz, na který jsem myslela skoro nepřetržitě tři týdny před naším výletem! Ten dárkový poukaz, na který byla udělaná rezervace v restauraci, a který měl omezenou platnost a byl na docela vysokou částku!
"Tak a je to v pytli, Roman mě zabije, když mu to řeknu!" - pomyslela jsem si v momentě tohoto hrůzostrašného zjištění. Opak byl ale pravdou a když jsem mu řekla, co se stalo, vzal to hodně s nadhledem a tím mě přivedl zpátky do reality a do uvědomění si, že jestli nejde o život, nejde o nic. :) Nicméně jsem se nevzdala tak snadno, a řekla jsem si, že stojí za pokus do restaurace zavolat a vysvětlit jím situaci, třeba se nad mojí sklerózou slitují a udělí mi milost.
Musím říct, že mě v restauraci Café Imperial velice mile překvapili a dokázali, že jsou podnikem opravdu na úrovni. Během 20 minut byl problém vyřešen a manažer restaurace nám vyšel neskutečně vstříc (útratu jsme sice zaplatili ze svého, ale hned první pracovní den po našem návratu domů jsem na adresu, kterou mi manažer dal, poslala onen dárkový poukaz a restaurace mi hodnotu poukazu poslala zpět na účet.. tomu říkám vyhovění přání zákazníka). Za toto gesto si ode mě restaurace hned ze startu získala velké plus.
A teď k samotnému průběhu večeře a k jídlu samotnému. Musím říct, že interiér Café Imperial má něco do sebe, po příchodu na vás dýchne určitá impozantnost a určitě bych si zde nedovolila přijít jen tak ve vytahaném svetru a džínách.
Servis, který jsme měli kolem sebe byl taky velice příjemný. Číšnice se nám pohotově věnovala, vše bylo servírováno s grácií a vkusně.
Samotné jídlo, které jsme si objednali bylo také vynikající, ale zde bohužel nemůžu říct, že bych si z něj sedla na zadek.
Ano, jídlo bylo kvalitní, na talíři vypadalo skvostně a chuťově bylo také velice povedené, ale něco mi v něm chybělo. Nevím, možná jsem byla naladěna dopředu tak, že jsem čekala nějaký opravdu velký wow-pohlreichovský efekt, který se ale vzápětí nedostavil.
Jako předkrm jsme si zvolili telecí tatarský biftek se ztraceným vejcem a lanýžovým olejem a můj muž si objednal divokého lososa marinovaného v červené řepě se salátem z ředkviček, okurek a fenyklu. Manželův předkrm jsem bohužel nevyfotila, což mě celkem mrzí, jelikož po ochutnání musím říct, že mi chutnal mnohem víc, než můj tatarský biftek. Romanovi dle jeho slov chutnaly předkrmy oba, mě přišel tatarský biftek celkem mdlý. Jsem zvyknutá na výraznější chutě tataráčku.
Jako hlavní chod jsme zvolili Dančí hřbet s portskou omáčkou a glazírovanou karotkou, a také US Hanger steak s omáčkou z brandy a zeleného pepře. Dančí hřbet byl chuťově velice zvláštní, jak už to u zvěřiny bývá a hovězí steak byl opravdu jemný, rozpadající se v ústech. Oba masité chody jsme si nechali připravit jako medium. Dančí hřbet byl medium zcela tutově, u steaku už to mělo náběh k rare přípravě, ale to mi nevadilo. Dál asi nemám co vytknout, opět bych jen podotkla, že jídlo bylo sice moc dobré, ale bez efektu wow.
Na závěr jsme si jako dezert zvolili Slivovici Žufánka a créme bruleé (hádejte, kdo si dal co :D ). Vše podařené, krusta na créme bruleé byla velice dobrá, v krému byly vidět zrníčka z vanilkového lusku, takže byl poctivě vanilkový.
A jak bych tento zážitek shrnula? Byl to moc příjemný večer plný velice dobrého a kvalitního jídla, o tom žádná, avšak bez očekávaného "wow efektu", který jsem zde už zmiňovala. To, co mi ještě na interiéru vadilo, byl určitý pocit "závodní jídelny", jelikož je Café Imperiál situován do jedné velké místnosti s vysokým stropem. I když je pěkně nazdobený, postrádala jsem zde určitý pocit soukromí. Stoly, u kterých se jedlo, byly velice blízko sebe, a tak šlo v pohodě sousedící pár po levé i po pravé straně s nadsázkou skoro poplácat po rameni a lidé si navzájem viděli do talířů. ;)
Nejsem si jistá, jestli se do Café Imperial ještě někdy vrátíme, ale určitě to byl zážitek, který jinde neočekávám. Pokud jste zvědaví, jak vaří kuchyně pod taktovkou Zdeňka Pohlreicha, určitě si sem zajděte. Svou atmosférou a vyšší příčkou v servise se zde budete cítit určitě jinak než v běžné restauraci, samozřejmě si za určitý komfort připlatíte, ale člověk se prostě čas od času musí nechat hýčkat.
